Emauzští učedníci aneb Caravaggio potřetí

Emauzští učedníci aneb Caravaggio potřetí

Poslední ohlédnutí za dílem italského malíře Michelangela Merisi, zvaného Caravaggio, je inspirované evangeliem třetí neděle velikonoční. Dva z Ježíšových učedníků putují z Jeruzaléma do obce Emauzy a po cestě se vymluví ze svých zklamáních neznámému poutníkovi, který se nápadně dobře orientuje ve výkladech proroctví. V Emauzích jej pozvou ke stolu a při večeři v něm rozpoznají Ježíše.

Náš italský umělec měl možnost Emauzské učedníky vymalovat při dvou různých příležitostech. Z let 1601 až 1602 je datován první obraz objednaný sběratelem umění Ciriaco Mattei. V současné době je ve sbírkách londýnské Národní galerie.

Caravaggio, Večeře v Emauzích, Národní galerie v Londýně

Na první pohled může diváka zaujmout barevnost a pestrost výjevu. V centru obrazu je Kristus, který nese zvláštní androgynní rysy. Tvář bez vousů je pro nás nezvyklá. Proč? V raném křesťanském umění v katakombách bývá Kristus zobrazován bez vousů. Zřejmě je v pozadí řecký mladistvý ideál krásy. Vousy jsou znamením moudrosti a později zobrazovaný Kristus je prakticky vždy má. Caravaggio ale zřejmě nešel do tak daleké historie. Pravděpodobně se inspiroval obrazem starým jen několik desítek let, který vytvořil jeho krajan a jmenovec Michelangelo, tentokrát ovšem Buonarroti. Ten v letech 1536-1543 vymaloval na čelní stěnu Sixtínské kaple grandiózní fresku Posledního soudu. V centru výjevu je Kristus – vládce a soudce – jako svalnatý mladík bez vousů. Jeho gesta jsou nápadně podobná Kristu Caravaggiovy Večeře v Emauzích. Zvláště levá ruka je prakticky identická.

Michelangelo Buonarroti, Poslední soud. Sixtínská kaple, Vatikán
Detail Krista podle Buonarrotiho a Caravaggia

Další dvě sedící postavy jsou apoštolové, podle gest překvapení a údivu jde zřejmě o moment, kdy Ježíše poznávají. Jeden se zvedá ze židle, druhý rozpřáhne ruce do tvaru kříže. Evangelista zmiňuje jméno jednoho z nich: Kleofáš. Jak se jmenoval druhý, to nevíme. Zamlčení jména ale poskytuje možnost, aby se divák s touto postavou identifikoval. Nebo můžeme přijmout teorii, podle které je nejmenovaný učedník samotným autorem evangelia – tedy sv. Lukáš. Caravaggio s touto myšlenkou zřejmě pracoval. Podle známé středověké sbírky životopisů svatých Legenda aurea Jakuba de Vorangina se jméno Lukáš vykládá jako „zvedající se, vstávající“. Popisy světců uvedené v Legendě umělci často používali. Pak by vstávající učedník byl sv. Lukášem a Kleofáš reaguje na poznání Ježíše rozpažením rukou. Čtvrtou postavou je stojící hostinský, i on je překvapený, ale asi mu nedochází, co se právě odehrává.

Detail obrazu

Na stole vlevo stojí džbán s vínem, karafa s vodou a pohár, vedle je i chléb. Smysl pro detail a realizmus vynikne na detailním provedení paprsku světla, který prochází karafou a pohárem. Stůl pak působí jako zátiší: mísa se zralým ovocem do detailu propracovaným včetně vad na jablku a stínem v podobě ryby jako křesťanským symbolem. Převažující barvy obrazu jsou kromě hnědého pozadí bílá, červená a zelená, což může být poukaz na tři teologální ctnosti: víru (bílá), lásku (červená) a naději (zelená). Zajímavé je také světlo na obraze, vychází shora vlevo a osvětluje polovici Ježíšovy tváře, zatímco druhá zůstává ve stínu. Zmrtvýchvstalý se tak zároveň zjevuje i skrývá. Díváme-li se na celkový dojem obrazu, nelze si nevšimnou jisté roztříštěnosti. Jako by každá z částí obrazu volala po pozornosti a samotné zjevení zmrtvýchvstalého Ježíše bylo tím zatlačeno do pozadí.

Tato roztříštěnost je zjevná i v Caravaggiově životě. Talentovaný malíř miluje nejen své barvy a plátna, ale také ženy a kordy, se kterými umí výborně zacházet. Ačkoliv papež Klement VIII. zakázal v městě Římě nosit zbraně, Caravaggio to soustavně porušuje a je kvůli tomu několikrát zatčen. Navíc provokuje k soubojů, taktéž nelegálním. 28. 5. 1606 v jednom takovém souboji zabije svého soka Ranuccia Tommasoniho a musí prchnout, protože na území papežského státu mu hrozí smrt. Strach o vlastní život ho proměňuje. Skrývá se na panství svých ochránců v městečkách Zagarolo a Palestrina nedaleko Říma a tam dostane zakázku znovu namalovat scénu večeře v Emauzích. Dnes je tento druhý obraz ve sbírce Galerie Brera v Miláně. Tak, jak se změnil Caravaggiho život, proměnila se i jeho emauzská večeře.

Caravaggio, Večeře v Emauzích, Galerie Brera, Miláno

Nový obraz postrádá onu barevnost a hravost první verze. Působí téměř monochromaticky, s odstíny země kontrastuje pouze Ježíšův zelený plášť. Stůl se zdobeným ubrusem připomíná oltář, ale je na něm jen chléb, džbán s vínem a dva talíře. Tytam jsou mísy s ovocem, promyšlené detaily, veliká gesta. Všechno je osekáno, zjednodušeno. Zralý umělec už si nehraje s detaily, ale chce zachytit to intimní a nejdůležitější. A tím je bezpochyby Kristus. Už to není vítězný mladík, ale vousatý muž, mající na hlavě ránu po trnové koruně. A působí unaveně. I žehnající ruka se opírá o stůl. To je obraz muže, který se stal psancem na zemi a prošel utrpením a smrtí. K tomu má Caravaggio sám velmi blízko. Apoštolové jako by omládli a prohodili si místa u stolu, Kleofáš se rozmáchne daleko méně a Lukáš se zvedá, aby byl blíž Ježíšovi. Možná, aby ho lépe slyšel, jak naznačuje nepřirozeně velké ucho. Musí dávat pozor, aby mu nic neuniklo, aby to pak mohl věrně zapsat. Hostinskému, který je zestárlou verzí z předchozího obrazu, pomáhá obsluhovat stará žena. Oba jsou cizí, ale stávají se důležitými svědky.

Detail chleba

Poslední detail, který stojí za povšimnutí, je žehnání chleba. V liturgii se říká, že Ježíš vzal chléb, požehnal jej, lámal a dával. Zde je žehnající gesto zobrazeno nad už rozlomeným chlebem. Co tím chtěl Caravaggio říct? Možná sám svůj život s tímto zlomeným chlebem identifikoval. I rozlomený chléb může být požehnán a stát se pokrmem pro věčný život. I polámaný život, jako byl ten Caravaggiův, může být Kristem přijat a požehnán. Kristus je jeho naděje (zelený plášť). Malíř dozrál, zjednodušuje vnějškovost, aby dosáhl vnitřní dokonalosti. K úplnosti se nedochází tak, že se posbírá všechno, ale že se opouští nadbytečné. Zůstane to podstatné: Kristus soucítí s unavenými a žehná i těm, co jsou zlomení. Přišel zachraňovat, ne soudit.

Caravaggiovi tehdy zbývaly čtyři roky života: v neustálém strachu, s mnoha konflikty, několikrát vězněn, pobodán. Žádal papeže o milost, aby se mohl vrátit do Říma, ale už se jí nedočkal. Zemřel na horečku 18. července 1610 v Porto Ercole severozápadně od Říma.

Ach ty ženy…

Ach ty ženy…

O letoších Velikonocích jak papež František, tak i o. Tomáš Halík v promluvách ke Zmrtvýchvstání zdůrazňují roli žen. Jsou to právě ženy, kterým nechybí odvaha přijít k Ježíšovu hrobu a jsou to právě tyto ženy, které jsou prvními svědky Kristova zmrtvýchvstání.

Přesto, že křesťanství obecně pozvedlo roli ženy a postavilo je na roveň mužům, církevní praxe se shlíží spíše v mužském apoštolském modelu. Ve spojitosti s článkem o Caravaggiově obrazu Nevěřící Tomáš jsem si vzpomněl na jednu událost z života tohoto malíře, která může situaci dokreslit.

První velká veřejná zakázka, kterou Michelangelo Merisi, řečený Caravaggio, dostal, byla výzdoba kaple Contarelli v kostele sv. Ludvíka francouzského v Římě. Často jsem sem chodíval obdivovat Caravaggiovo ztvárnění tří událostí ze života sv. Matouše: Povolání sv. Matouše, sv. Matouš evangelista (nebo také sv. Matouš s andělem) a Umučení sv. Matouše. Umělcova šerosvitová technika umožňovala při různém světle během dne objevovat nové detaily, které nebyly vždy patrné. Tyto tři obrazy mají jako celek zajímavou historii.

Caravaggio: Povolání Matouše, kaple Contarelli v kostele sv. Ludvíka francouzského, Řím

Kaple Contarelli je pojmenovaná podle francouzského kardinála jménem Matthieu Cointerel (italsky Matteo Contarelli), který ji roku 1565 koupil pro svou rodinu a stal se donátorem její výzdoby, kde měl být hlavní postavou kardinálův patron sv. Matouš. Prací byl pověřen italský malíř Girolamo Muziano, který během 20 let neudělal skoro nic. Kardinál v roce 1585 zemřel a jeho rodina pak vybrala vlámského sochaře Jacoba Cobaerta, aby vytvořil hlavní sousoší na oltář kaple. V roce 1591 oslovili ještě malíře Giuseppe Cesariho, aby kapli doplnil obrazy. Kaple měla být hotová pro jubilejní rok 1600. Cesari nebyl nakonec schopen tak velkou zakázku uskutečnit, doporučil ale jednoho svého malířského učedníka, který v jeho dílně maloval květiny a ovoce. Byl jím Caravaggio. Tak se tento mladý umělec dostal před velká plátna, která do kterých mohl vložit scény, osoby a události, konkrétně zobrazení povolání apoštola Matouše a jeho mučednickou smrt.

Caravaggio: Umučení sv. Matouše, kaple Contarelli v kostele sv. Ludvíka francouzského, Řím

Caravaggio se pustil do práce s velkou chutí. Začal scénou umučení a pak vymaloval Matoušovo povolání. Oba obrazy byly přijaty velice kladně a Caravaggio si tak získal pověst umělce. Když je ale v roce 1602 umístěna na oltáři kaple Cobaertova socha sv. Matouše, vůbec nezapadla do ostatní výzdoby. Caravaggio je nakonec osloven, aby vytvořil i centrální oltářní obraz sv. Matouše, jak píše své evangelium. Malíř se i zde pustí s velkým odhodláním do práce, ale tentokrát jeho dílo vydrží na oltáři kaple velmi krátce. Caravaggio si stěžuje, že tento obraz považují kněží za příliš vulgární a obscénní. Dostane ale další šanci vytvořit nový obraz, který visí v kapli dodnes. Anděl na něm připomíná Matoušovi, co všechno má zapsat do svého evangelia.

Caravaggio: Sv. Matouš s andělem, kaple Contarelli v kostele sv. Ludvíka francouzského, Řím

Samozřejmě nás může zajímat, cože to bylo tak popudlivého a nepřijatelného na první verzi obrazu? Samotné dílo poté, co bylo sesazeno z oltáře kaple, cestovalo po různých místech Evropy, až skončilo v Německu, kde bylo během 2. světové války zničeno. Dochovala se nám pouze černobílá fotografie. Na ní jsou vidět dvě postavy: sedící Matouš a anděl. O tom, co je na nich pohoršlivého, existují dvě verze. Ta první se soustřeďuje na postavu sv. Matouše. Caravaggio ho zobrazil jako zralého muže, který vypadá docela málo svatě. Nahé nohy jedna přes druhou jsou to, co má divák nejblíže. Hrubá mužská postava by odpovídala spíš nějakému nevzdělanému a špinavému dělníkovi na poli, než pečlivému zapisovateli Ježíšova poselství. Navíc to vypadá, že ani psát neumí, když mu anděl musí vést ruku. Taková představa asi musela být pro zbožný lid pohoršující.

Fotografie původního, dnes už neexistujícího oltářního obrazu
Caravaggio: Sv. Matouš inspirovaný andělem

Druhá, neoficiální verze si místo Matouše všímá anděla. Jemné rysy tváře, delší vlasy, naznačená silueta těla – nevypadá ten anděl jako dívka? Je pravda, že andělé se vymykají lidské sexuální odlišnosti muž-žena, ale tradičně bývají zobrazováni jako chlapci nebo muži. Caravaggio se náznaky pouští na opačný pól. Je to zřejmé i u jiného obrazu, na kterém je zobrazen výjevOdpočinek při útěku do Egypta. I zde má anděl ženské rysy, dokonce se stává centrem celého obrazu, zatímco Maria s dítětem odpočívají stranou. Anděl-žena hraje na housle a sv. Josef z ní nespustí oči.

Caravaggio: Odpočinek při útěku do Egypta, Gallerie Doria Pamphilj, Řím

Jak moc je blízko pravdy tato druhá teorie o důvodech odmítnutí Caravaggiova obrazu, ta už si může odpovědět každý sám. Každopádně je pravdou, že nový anděl našeptávající sv. Matoušovi témata k zapisování do evangelia, již ty dívčí rysy nemá. A lze snadno pochopit, že na začátku 17. století bylo pro muže církve těžko přijatelné, že by ruku svatopisce mohla vést žena.

Doba se ale mění. Nejen že se nebojíme nazývat Marii Magdalénu apoštolkou apoštolů, vždyť jako první přinesla apoštolům radostnou zvěst o Zmrtvýchvstání, ale papež František v těchto dnech sestavil novou komisi, která by měla posoudit možnosti udělování jáhenství ženám. Ta první komise k jednoznačným závěrům nedošla, uvidíme, co přinese ta druhá.

Tomáš, který uvěřil

Tomáš, který uvěřil

Druhá neděle velikonoční nám přinesla úryvek z Janova evangelia (Jan 20,19-31), jehož protagonistou je kromě vzkříšeného Ježíše apoštol Tomáš. Na oznámení svých druhů, že viděli živého Ježíše, si klade podmínky, za který je ochoten uznat tuto zprávu za pravdivou. Jeho požadavek takřka empirických důkazů mu vysloužil přídomek „nevěřící Tomáš“. O týden později se Tomášovo přání naplní: Zmrtvýchvstalý ho osloví a vyzve, aby se přesvědčil, jak je mu libo. A z nevěřícího Tomáše se stává věřící Tomáš.

Tato evangelní epizoda vzbudila mezi umělci poměrně velký zájem, takže byla mnohokrát vymalována. Zkusme se dnes podívat, jak ji zobrazil jeden mladý Ital, kterému říkali Caravaggio.

Ottavio Leoni: Portrét Michelangelo Merisi da Caravaggio

Michelangelo Merisi, jak znělo jeho skutečné jméno, se narodil v Miláně roku 1571, ale během morové epidemie 1576 se rodina přesídlila do městečka Caravaggio v dnešní provincii Bergamo. Od dětství projevoval talent k výtvarnému umění a tak se od poloviny 80. let učil malířskému umění nejprve v Miláně, pak v Římě. Obraz, kterým se dnes budeme zabývat, vytvořil mezi mezi lety 1600 a 1601. Jedná se o scénu „Nevěřící Tomáš“. Když Caravaggio tento obraz maloval, měl už pověst moderního, provokujícího, nespoutaného a dramatického malíře.

Caravaggio: Nevěřící Tomáš, Galerie Postupim

Obraz lze rozdělit na levou a pravou polovinu. Levá je ovládnuta postavou Krista, jehož tělo ozařuje pravou polovinu obrazu. Na ní vidíme tři mužské postavy, dole je apoštol Tomáš, o dalších dvou nemáme bližší údaje. Horní postavou s ozářeným čelem by snad mohl být apoštol Petr. Má totiž stejnou podobu jako na obraze Ukřižování sv. Petra, který Caravaggio maloval ve stejnou dobu a zdobí kapli Cerasi v římské bazilice Santa Maria del Popolo.

Caravaggio: Ukřižování sv. Petra, kaple Cerasi v bazilice Santa Maria del Popolo v Římě

Hlavy všech čtyř postav tvoří kříž, ale skutečným centrem obrazu jsou ruce. Vidíme ruce apoštola Tomáše. Nejsou to ruce intelektuála, umělce nebo šlechtice, jsou to špinavé ruce dělníka. Nebo kteréhokoliv člověka dnes. Jedna ruka v bok a druhá s prstem namířeným vpřed – jakoby připomínala agresivní výpad bojovníka s kordem. To odráží mnoho z Caravaggiovy povahy: rád a často provokoval k šarvátkám a soubojům, při jednom z nich svého protivníka zabil a musel prchat, několikrát byl i uvězněn. Svraštělé čelo a upřený pohled navozují zkoumavou a nedůvěřivou atmosféru smíšenou s překvapením. Jeho ruku totiž přitáhne Ježíš svou rukou a Tomáš vidí svůj prst mizet v Kristově ráně. Je to velmi realistické zobrazení, při kterém člověku až mrazí. Caravaggio jde dál než Janova evangelní zpráva. Tomášovi nestačí vidět, musí se dotknout.

Zobrazení evangelního příběhu s Tomášovým prstem v Ježíšově ráně nám může osvítit dvě skutečnosti:

V prvé řadě se Ježíš nestydí za své rány, neskrývá je ani oděvem, ani zásahem nějaké „plastické chirurgie“. Ježíšovo oslavené tělo je zraněné tělo. Převedeno na naši situaci: Ježíšovo tělo – Církev – bylo je a bude zraněné společenství. Nejen zvenčí, ale i zevnitř. My bychom tyto rány rádi schovali, přikryli, zamlčeli, či dokonce popřeli. Ale pro Ježíše bylo jeho zraněné tělo důkazem, že na sebe vzal plné lidství, že není neprůstřelný superman, ale člověk z masa a kostí jako my. A všechny ty rány na jeho těle – Církvi – během těch dvou tisíc let, počínaje nenávistí, přes války, vraždy, upírání svobody, intriky, zneužívání, klerikalizmus, atd. jsou dostatečným důkazem o lidském a zranitelném charakteru tohoto společenství. Když ale uvážíme, že přes toto všechno Kristovo tělo stále žije a předává život dalším generacím, znamená to, že jej oživuje Boží duch, ne lidská chytrost nebo vynalézavost.

Druhým poznatkem, který můžeme z obrazu vyčíst, je Ježíšova touha dopřát Tomášovi nevšední zážitek. Místo toho, aby jej poslal do kouta stydět se za malou či žádnou víru, nabízí mu jedinečný zážitek prozkoumání oslaveného těla. Taky nejde o argumenty, výklady, definice či morální zásady, ale jednoduché: dotkni se, prožij to! Můžeme to souhrnně nazvat náboženskou zkušeností. Křesťanská víra se nepředává jako soubor informací o Bohu, o člověku, o životě a jeho pravidlech, ale je iniciována osobní zkušeností, zážitkem. Mluvíme pak o konverzi, obrácení či mystice. Tento zážitek zásadním způsobem ovlivní celý život, změní priority, hodnoty. Je to odpověď na Ježíšovu výzvu: „Pojď a následuj mě.“

Takto pojímaná náboženská zkušenost není něco, co si člověk může jednoduše navodit na počkání. Ale není zcela nedostupná. Takřka elektrizující a realistické zobrazení doteku Tomášova prstu Kristovy rány je podobné třeba návodům Ignáce z Loyoly k meditacím biblických textů: pomocí představivosti a fantazie co nejvíce vstoupit do evangelní scény, stát se jedním z diváků a posluchačů, nechat na sebe dopadnout Ježíšův pohled, přijmout Ježíšova slova jako adresovaná přímo mně. Nebo si člověk může posloužit uměleckým ztvárněním: obrazem, sochou, hudbou, divadlem, filmem…

Na závěr tři tipy z oblasti filmu a divadla, které nám mohou přiblížit prožitek náboženské zkušenosti:

1. Film Most amerického režiséra Bobbyho Garabediana, který je podobenstvím velikonočních událostí. Byl natočen v ČR a v Polsku, s českými herci, v českém jazyce a je plný symboliky.

2. Film Krajina stínů je životopisným příběhem anglického spisovatele Clivea Staplese Lewise, autora mj. Letopisů Narnie (je podle nich pojmenován domov Narnie Diakonie Betlém v Morkůvkách). Hledá odpověď na existenci Boha, smysl bolesti a utrpení, naděje a lásky. Je inspirován dvěma Lewisovými knihami: Problém bolesti a Svědectví o zármutku. V hlavní roli C. S. Lewise exceluje Anthony Hopkins.

3. Současná pandemie bohužel odložila premiéru nastudování opery Bohuslava Martinů Řecké pašije souborem opery Janáčkova divadla v Brně. Toto vrcholné dílo je napsané podle románu Nikose Kazantakise Kristus znovu ukřižovaný. Pašijové události ožijí v řecké vesnici. Snad se provedení dočkáme, tak se zatím můžeme těšit: http://www.ndbrno.cz/opera/recke-pasije

Ježíšova tvář

Ježíšova tvář

Koronavirus nám sebral tvář. V zemi, kde potkat ženu v nikábu bylo před několika týdny nejen výjimečné, ale i stigmatizující, se nyní toulají osoby s identitou ukrytou v šátcích. Své blízké poznáme podle oblečení, stylu chůze apod., ale ty vzdálenější rozeznáváme obtížně nebo vůbec. A co asi prožívá ten, kterého jsem právě potkal. Usmívá se, je unavený, smutný? Nejen tvář tak zůstává tajemstvím. Něco by se dalo vyčíst z očí kolemjdoucích, ale tak upřený pohled by snad byl i společensky nepřípustný.

Zakrývání tváře ale nemusí být jen opatření v době pandemie. Ve starověkém řeckém divadle měli herci vždy krytou tvář maskou, které byla hlavním prvkem hereckého projevu a kostýmu pro roli, kterou představovali. Tato maska, řecky prosopon, pak byla do latiny překládána slovem persona, osoba. Tvář vyjadřuje osobu, naprosto unikátní a neopakovatelnou. Chodit se zakrytou tváří je skrývání identity, člověk se stává větším tajemstvím. V 53. kapitole knihy proroka Izaiáše je popisován zmučený Boží služebník, před kterým si člověk zakryje tvář, protože nesnese pohled na něj. Mojžíš měl zas po setkání s Hospodinem tvář tak zářící, že si ji musel zakrývat závojem, jinak by nebyli Izraelité schopni naň pohledět. Na východě pak byl zvyk zakrývat tvář zemřelému a východní křesťané se této tradice stále drží. Proto evangelisté zmiňují roušku, která byla na Ježíšově tváři při jeho uložení do hrobu.

Vtipálci se o těchto Velikonocích ozývali, že odehrát se zmrtvýchvstání v současné situaci, rouška z Ježíšovy tváře by nemohla zůstat v hrobě složená na jiném místě, protože by bez ním nemohl Ježíš vyjít ven. No ale tenkrát koronavirus nikdo neřešil. Tak oba artefakty zůstaly na místě. Kde skončilo plátno, ve kterém bylo údajně zabaleno Ježíšovo tělo, víme. Nachází se v katedrále sv. Jana Křtitele v italském Turínu a známe ho pod označením Turínské plátno. Ale co se stalo s rouškou?

Manoppello, Itálie. Bazilika Volto Santo – Svatá tvář

V italském městečku Manoppello v Abruzzu najdeme baziliku Svaté tváře, ve které je uchovávána zvláštní relikvie: obdélník (17cm x 24cm) z jemného textilu, na kterém je patrný obraz tváře. Podle legendy jde o ono sudarium, tedy roušku, která byla na Ježíšově tváři. Historické putování tohoto artefaktu je poměrně spletité, ale zřejmě se jedná o tzv. Veroniku neboli Veroničinu roušku. Zde je zapotřebí jedno upřesnění. V tradiční modlitbě křížové cesty vystupuje jistá Veronika, která podává Ježíši roušku k utření zkrvavené tváře. Do této roušky se obtiskne Kristova tvář. Biblická svědectví zaznamenaná evangelisty však nic takového neuvádějí. Jde tedy o fiktivní příběh, který má vysvětlit existenci jisté roušky s tváří Krista, která byla uchovávána a uctívána v Římě. Veronika tedy není jméno ženy, ale jde o sousloví vera eicon, což znamená pravý obraz. Je pravda, že takových „zaručeně pravých“ Veroničiných roušek se po světě uchovává několik. Svatá tvář z Manoppella, jak bývá rouška tradičně označována, může být tedy jednou z veronik, konkrétně tou římskou.

Jaká je rouška a jaký je obraz? Jedná se o prakticky průsvitnou látku, na níž je zřetelný obraz mužské tváře. Obraz ovšem není namalován ani utkán, jak je na plátně vytvořen, zatím není dost dobře vysvětleno. Je stejně viditelný na rubu i líci, respektive není jasné, která strana je lícová a která rubová. V 70. a 80. letech byl obraz na plátně srovnáván s obrazem tváře z turínského plátna a byla konstatování shoda. Tam, kde jsou na turínském plátně stopy po krvi, na tváři z Manoppello jsou patrné podlitiny. Jedna polovina tváře je více oteklá vůči druhé polovině. Jediným rozdílem jsou oči zatímco na turínském plátně jsou zakryté mincemi, na roušce jsou otevřené, živé. Tak jako neznáme způsob, jakým vznikl obraz na turínském plátně, není evidentní ani proces vzniku obrazu na roušce. Otevřené oči ale mohou znamenat že vznikl v okamžiku zmrtvýchvstání.

Zájem o tuto roušku vyvolaly práce německé trapistky sestry Blandiny Paschalis Schlömerové, německého historika dějin umění a jezuity Heinricha Pfeiffera a rakouského redemtoristy, teologa a psychologa Andrease Resche. Pro lovce záhad může být zajímavý fakt, že tento poslední založil v rakouském Innsbrucku institut Imago Mundi, který se zabývá studiem paranormálních jevů ve vztahu k náboženství.

A důležitá otázka nakonec. Je to pravé a co to pro nás vlastně znamená? Tak jako každá záhada mají Turínské plátno a Svatá tvář z Manoppella mezi vědci své obhájce pravosti i odpůrce. Žádná z církevních autorit se definitivně také nevyjádřila. A to proto, že křesťanská víra na těchto věcech nestojí. Pokud jsou artefakty pravé, můžeme vidět Kristovu tvář. To samozřejmě může pro někoho být povzbuzením. Ale ještě důležitější je jiná věc: umět vidět Krista v každém člověku.
Pod každou rouškou se skrývá Kristova tvář.

Když zazní Aleluja aneb z temnoty ke světlu

Když zazní Aleluja aneb z temnoty ke světlu

S Velikonocemi je v křesťanském prostředí nejvíce spojeno slovo Aleluja. Je to původně hebrejský výraz, který znamená „Chvalte Pána“. Najdeme ho v hebrejské bibli, tedy Starém zákonu, v Novém zákonu, je dále součástí mnoha básní a písní. Jednou z nejslavnějších kompozic je sborové Aleluja v oratoriu Mesiáš Georga Friedricha Händela. Aleluja je svou podstatou radostný zpěv, pro tohoto skladatele německého původu, působícího povětšinou v Anglii, rozhodně nebylo produktem spokojeného a veselého života. Spíše naopak. Chtěl bych vám přiblížit příběh, ve kterém se zrodila jedna z nejslavnějších světových skladem.

Po mostě přechází muž. Zastaví se a dlouze se zadívá dolů. Valící se proud ho láká: skoč! Myšlenky se podobají temné vodě pod mostem. Vzpomíná. Už je to tak dávno…

Říkali o něm, že je blázen s vlastním blázincem. Aby ne. V jeho londýnském domě se scházeli se zpěváci a zpěvačky, do cembala někdo třískal klidně uprostřed noci, až na ulici bylo slyšet cholerický křik. To vše ustalo 17. dubna 1737. Mrtvice. Ochrnul na půl těla. Ale nesmířil se s tím, chuť žít nevymizela. Na radu lékaře odjel do lázních v Cáchách, prý mu mohou pomoci horké koupele. Lékaři jej varují, aby nezůstával v horké vodě déle než tři hodiny denně, a on blázen je tam devět hodin. To je hazard, srdce to nemusí vydržet. Ale pak cítí, jak se mu do těla postupně navrací síla. Už může za pomocí hole chodit, mluví, jen pravá ruka ho ještě úplně neposlouchá. Den před odjezdem z lázní se při procházce zastaví před kostelem – nebyl nikdy moc zbožný, ale vejde dovnitř, s námahou – musel se mnohokrát zastavit a odpočívat – vystoupí až na kůr. Hrací pult místních varhan ho láká. Pravá ruka visí bezvládně, ale levá se nakonec ponoří do kláves. Hraje. Hudba jakoby mu znovu rozproudila krev, síla se mu vrací i do pravé ruky, cítí brnění v konečcích prstů. Ještě neví, jak moc ho budou prsty poslouchat, ale už i pravou ruku přiblížil ke klaviatuře. Zprvu toporně, ale nakonec se i prsty pravé ruky rozběhnou po klávesách. Hraje a cítí, že je uzdravený. Hraje a hudbou rozmlouvá s Bohem. Bože, je to zázrak, díky! Barevné pléno varhanních píšťal jásavě nese radost jeho nitra až nebesům.

Vrátí se domů a vrhne se do práce. Napíše dvě opery Faramondo a Xerxes, ale stále se potýká s dluhy. Pročítá Bibli a jakoby sám sebe nalezl v klíčových dějinách izraelského národa. Trápení Izraele pod faraónovým bičem. A pak to zázračné vyvedení do zaslíbené země, budování království, Bůh zachraňuje a volí si svého krále. Tato témata Starého zákona ho velmi přitahují a napíše fantastická oratoria: Izrael v Egyptě a Saul. Vloží do nich sílu svého génia. Opustil Londýn a přijal pozvání do Irska. Ale co je to platné…

Proud myšlenek a vzpomínek jej vrací do přítomnosti. Stojí na mostě jako žebrák, bez peněz, bez budoucnosti, bez naděje. Vše je proti němu: smrt královny, válka se Španělskem, divadlo je prázdné. Jen dluhy se kupí a věřitelé jej upomínají několikrát denně. Navíc nastaly mrazy, v divadle onemocní zpěváci, představení se musejí odříkat. Má vůbec smysl ještě žít? Připadá si ubitý, zničený. Proč, proč to na něj Bůh dopustil? Proč ho uzdravil, proč mu dal naději a teď ho srazil k zemi? Mlčky pozoruje zábradlí. Bylo by celkem snadné jej přelézt a vše skoncovat. Tmavá voda by se nad jeho životem slitovala a ukončila by jeho trápení.

Ale ani na to už nemá sílu. Shrbený a s prázdnou hlavou se vrací do svého studeného bytu. Ztěžka sedá ke svému psacímu stolu, u kterého komponoval. Ten je už dlouhou dobu prázdný, nemá pro koho psát, nikdo po něm nechce žádnou skladbu. Možná je to dobře, třeba by nedal dohromady ani pár taktů, jakoby studnice jeho génia vyschla.

Ten večer ale na stole našel balíček. Velká žlutá obálka. Věřitel posílá upomínky? Nebo snad nějaká zakázka? Sáhne po ní, rozlomí pečeť – je to dopis od přítele, básníka a mecenáše Charlese Jennense, který napsal text k jeho předchozím oratoriím Saul a Izrael v Egyptě. Posílá prý mu nový text, jen takové dílko, a doufá, že on, věhlasný génius hudby se slituje nad ubohými slovy a na svých křídlech je povznese do nesmrtelného étéru. Pchá. To je výsměch! Zmocní se ho zuřivost: dělá si z něj blázny? Celý svět se mu směje. Sfoukne svíčku a jde spát. Běsní vztekem a jen se tak převaluje na posteli. Nemůže usnout. Jeho nitro je rozervané hněvem a výčitkami vůči lidem i Bohu. Převaluje se z boku na bok. Napadne ho, jestli by neměl vstát a alespoň si přečíst to, co mu básník poslal. Ale zamítne to. Je vyhaslý, proč se zbytečně trápit. Spánek ale nepřichází…

Noc je tmavá, ale jako by v ní zajiskřilo nějaké světlo. Něco to musí být, protože se zvedá z postele a jde ke stolu. Rozsvítí lampu a sáhne po obálce s dílem ke zhudebnění. Padne zrakem na titul: Mesiáš. Zase náboženská skladba. Oratorium. Je zklamaný. Doufal v něco jednoduššího, zábavnějšího, v něco, co by jej vytrhlo z dluhů. Spíš mechanicky než ze zvědavosti otočí stranu a začne číst text: „Těšte.“ Hned to první slovo jej uchvátilo – je to zázrak, Boží odpověď, andělská výzva k malomyslnému srdci. „Utěš se“ – zaznívá v jeho nitru a chvěje se v tónech. Opět slyší hudbu. Toto „utěš se“ mu otvírá bránu ráje. Hltavě čte další verše: „Těšte, těšte můj lid, praví Pán, povzbuďte Jeruzalém a zvěstujte mu, že jeho trápení je u konce…“ To jsou fascinující slova, která v něm rezonují. Bůh k němu promlouvá slovy proroka Izaiáše. Temnoty, kryjící celou zemi, jsou protrženy Božím dotekem. Skončeno je trápení.

Všechna únava je pryč. Dočte celý text až do konce. To je ono, Bůh znovu promluvil. Nikdy necítil takovou sílu, nikdy nepoznal takovou vášeň tvořit. V Ježíšově příběhu vidí sám sebe. I on ví, co to je bída a utrpení, zneuznání a poplivání, podlost a házení klacků pod nohy, zná posmívání, obavu z budoucnosti. Ale Kristus důvěřoval v Boha a Bůh jej nenechal v hrobě. Když ne Krista, tak ani jej nenechá v hrobě zoufalství, ztraceného navždy, ale vzkřísí ho z mrtvých. Bůh dal své slovo, člověk odpovídá svou chválou. Aleluja. Jásavé aleluja je výkřikem deroucím se z nitra člověka, všechna zloba a hněv se rázem promění ve chválu. Už nemůže číst dál. Je plný jásotu. Vezme notový papír a začne psát. Rychle s magickým spěchem řadí notu k notě. Když ráno vstoupí sluha do jeho pokoje, najde jej u psacího stolu ponořeného do práce. Tři týdny neopustí svůj pokoj, neodpovídá na otázky, je ponořen do psaní. Když mu přinesou jídlo, levou rukou ulomí kus chleba a pravá píše dál. Občas vstane od stolu, prochází se po pokoji, hlasitě zpívá a rukama diriguje neviditelná orchestr. Je zcela v jiném světě, stržen proudem tvůrčí síly. Po třech týdnech 14. září na svátek Povýšení sv. Kříže dopisuje strhující závěrečné Amen. Stoupá jako schody do nebe. Je dopsáno. Pustí pero z ruky a vrhne se na postel. Spí sedmnáct hodin. Už o něj mají strach a volají doktora. Ale mezitím vstane a spořádá obrovskou porci jídla. Musel dohnat námahu 3 týdnů, doplnit síly. Lékaři pak přehrál část své skladby a ten zůstal jako ohromený: „Člověče, vy máte čerta v těle!“ „Ne. Myslím si spíš, že při mně byl Bůh,“ odpoví.

Trvalo to přes půl roku, než se v ulicích objevily plakáty: „Večer, 13. dubna 1742, v Neal’s Music Hall v Dublinu bude provedeno nové dílo s názvem Mesiáš zkomponované panem Georgem Friedrichem Händelem.“ Lidé přišli, včetně krále Jiřího II. Od první minuty je hudba vtáhla, byli zcela konsternováni. A když přišlo jásavé Aleluja, král již nevydržel sedět a postavil se. Publikum jej následovalo a když dozpívali, odměnilo interprety a samotného skladatele sedícího za cembalem bouřlivým potleskem. Od té doby až do dneška, když začne strhující Aleluja, publikum povstane.

Bůh nezapomněl na svého přítele Georga a nenechal jej tápat v temnotě. Takto by Händel charakterizoval svou zkušenost s Bohem. Je to strhující zkušenost lidského zoufalství a Boží záchrany. Vložil ji do svého díla a dodnes ji nabízí nejširší veřejnosti, ať už křesťanské či nikoliv. Je Božím apoštolem skrze hudbu, pěvcem Mesiáše, svědkem naděje. Říká nám: Nebojte se! Aleluja!

Požehnané Velikonoce!

Aleluja z Mesiáše G.F.Händela
Obrazové provedení téhož
Kompletní Mesiáš z Opery v Sydney

Podívej se na nebe

Podívej se na nebe

Na konci 70. let 16. století byla na papežském paláci ve Vatikánu přistavěna věž. Iniciátorem stavby byl papež Řehoř XIII., jehož jméno tato konstrukce dodnes nese – gregoriánská věž. Důvodem této stavby nebyl rozmar, ale čistě vědecký zájem. Už od 14. století totiž sílila potřeba reformy do té doby používaného juliánského kalendáře (podle Julia Caesara, který jej zavedl 45 let př. n. l.). V 16. století totiž odchylka kalendáře od tzv. tropického roku činila 10 dní. Papež Řehoř tedy pověřil komisi, ve které byli jezuita Cristoforo Clavio, lékař Luigi Lilio, matematik a astronom Giuseppe Scala a matematik Ignazio Danti, aby připravila řešení. Na základě výpočtů Mikuláše Kopernika obsažených v knize De revolutionibus orbium coelestium a pozorování z gregoriánské věže byla navržena reforma kalendáře, která by jednorázově vynechala 10 dní. Návrh komise byl pak promulgován 24. února 1582 bulou papeže Řehoře XIII. Ovšem k aplikaci tohoto námi dodnes používaného kalendáře docházelo postupně. Starší si jistě pamatují, že Velká říjnová socialistická revoluce se v předrevolučním Československu slavila 7. listopadu. To proto, že se v Rusku stále používal juliánský kalendář a na začátku 20. století odchylka činila již 13 dní.

Gregoriánská věž nebo také Větrná věž, podle zde umístěného zařízení, které měřilo směr a sílu větru a patřilo k systému předpovídajícímu počasí.

Vědecká práce na reformě kalendáře zároveň odstartovala systematický astronomický výzkum zaštítěný Svatým stolcem. Papež Klement XIV. svěřil tuto práci jezuitům z Collegio romano, kteří na koleji zbudovali observatoř. V polovině 19. století se ředitelem této observatoře stal jezuita pater Angelo Secchi, pod jehož vedením se podařilo observatoř zařídit podle nejnovějších technologií a pozvednout ji na světovou úroveň. Sám Secchi se stal průkopníkem ve spektrální analýze hvězd.

Observatoř na Collegio romano (dobová kresba)

Vznikem Itálie se observatoř na Collegio romano ocitla na italském území a Vatikán ji de facto ztratil. Proto se v roce 1891 zřizuje Specola vaticana – vatikánská observatoř – jejíž zařízení jsou rozmístěna uvnitř vatikánského území. Společně s dalšími jednadvaceti observatořemi pracuje na prvním Hvězdném atlase, který bohužel nebyl dokončen. Čtyři řeholní sestry v letech 1910-1922 zkatalogizují 400.000 hvězd.

Rozvoj a elektrifikace města Římá přináší ale jiný problém – světelný smog. Zářící město narušuje pozorování hvězdné oblohy, a tak je ve 30. letech rozhodnuto o přestěhování observatoře do klidnější zóny papežského paláce v Castel Gandolfo, 30 km od Říma. Je zařízena moderními teleskopy na dvou kupolích, měřícím zařízení, laboratoří, bohatou knihovnou a v 60. letech i výpočetním sálem s počítačem.

Papežské letní sídlo na Castel Gandolfo, v pozadí dvě kupole s teleskopy.

Ovšem v této době se znovu hlásí problém, který observatoř vyhnal mimo Řím. Město roste a jeho světlo ruší i na Castel Gandolfo. Proto se výzkum bude znovu stěhovat. Tentokrát ve spolupráci s Arizonskou univerzitou v Tucsonu. V roce 1987 je zřízena Nadace vatikánské observatoře, která v roce 1993 zajistí vybudování nového teleskopu (Vatican Advanced Technology Telescope) na hoře Monte Graham v Arizoně. Celé zařízení patří k renomovaným výzkumným centrům kromě renomé mezi astronomy je symbolem i harmonické spolupráce mezi přírodními vědami a teologií. Pro nás může být zajímavé, že zástupcem ředitele observatoře je čechoslovák a jezuitský kněz Pavel Gábor.

Vatikánské vědecké centrum na Monte Graham v Arizoně

Na tomto příběhu putování observatoře je zajímavý jeden fakt: přes všechna technická řešení se výzkum stále potýkal se stále slábnoucí schopností pozorování. Ne proto, že by se změnil vesmír a hvězdy zářily méně. Spíše narůstala lidská aktivita, která spolu nesla světelný smog, jakousi přikrývku, která bránila vidět hvězdnou oblohu. Něco podobného můžeme vidět i v duchovním a náboženském životě. Ateizace nebo odnáboženštění společnosti není postavené ani tak na rozumových důvodech či indoktinaci, ale spíše obtížnosti „zahledět se do nebe“. Jsme totiž rušeni tolika aktivitami a jejich „záření“ vytváří neproniknutelnou deku. Jako na pozorování hvězdné oblohy je třeba čas a příhodné podmínky, spiritualita – duchovnost – člověka si žádá totéž. Ztišení a omezení, které do naší společnosti přivedla situace pandemie, nemusíme brát jen jako nutné zlo a nervózně vyhlížet „návrat do normálu“. Lze si najít čas na „vycházku do nebe“, všímat si opravdových hodnot, které nám najednou „zazvonily u dveří“: solidarita, nezištná pomoc, vzájemnost, pozornost, obětavost, soucit. Nejsou to ty Boží hvězdy, které vysvitly po rozptýlení smogu našeho hektického aktivizmu a ekonomického soutěžení? Kéž by se nám podařilo vidět je dlouho.

Velkopáteční hudební rozjímání

Velkopáteční hudební rozjímání

Vezměte jedno horké a nespoutané město zahalené oblakem tajemna, jako je Neapol, a dosaďte tam mladého muže, ne zrovna hezkého ani hubeného, ani urozeného, ani bohatého a dokonce ani zdravého, vybavte ho notnou dávkou náklonnosti k múze zvané hudba, pak ho nechte zemřít mladého, ale už slavného, okořeňte to špetkou opravdové, ale nenaplněné lásky, přidejte trochu napětí a obložte to údajně zaručenými domněnkami, že ho snad někdo otrávil. A máte téma pro Hollywood. Něco jako Formanův Amadeus. A nebyli byste daleko od pravdy, onomu jižanskému mladíkovi se skutečně přezdívá „italský Mozart“. A mají toho společného hodně.

Řeč je o muži, který dostal při křtu jméno Giovanni Battista – česky Jan Křtitel. Příjmení jeho rodiny znělo Draghi, i když celý svět ho zná podle jména městečka, odkud pocházel jeho dědeček – Pergola – tedy Pergolesi. Narodil se 3. ledna 1710 ve městě Jesi v rodině velitele městské policie a od dětství ho provázela hudba. Přivedli ho k ní dva kněží: otec Francesco Mondini, který byl zároveň skvělým varhaníkem a houslistou, a otec Francesco Santi, sbormistr katedrálního sboru. Díky nim Giovanni už jako malý chlapec dokázal ovládnout varhany, housle i kompozici, takže oslnil markýze Carlo Maria Pianetta, který mu umožnil studia na konzervatoři v Neapoli.

Bylo mu dvacet let, když s přehledem komponoval, hrál i dirigoval divadelní hry i náboženské skladby. Ale své vrcholné dílo, to nejlepší, napsal prakticky na smrtelné posteli. Tenkrát pobýval ve františkánském klášteře v Pozzuoli a od jednoho neapolského bratrstva dostal zakázku na zkomponování Stabat mater, které by nahradilo prý již oposlouchanou stejnojmennou skladbu Alexandra Scarlattiho. Stabat mater (Stála matka) je hymnus přisuzovaný básníku a františkánovi Jacopone da Todimu a jde o jeden z nejčastěji zhudebňovaných středověkých textů. Popisuje Marii stojící pod křížem a meditující nad utrpením svého syna, jež je zároveň její bolestí. V druhé části se autor i ten, kdo se hymnus modlí, chce ztotožnit s Ježíšovou a Mariinou bolestí a spolu s nimi vstoupit do nebe. Hymnus se používal o svátku Panny Marie Sedmibolestní a v postní době doprovázel modlitbu křížové cesty. Pergolesi během několika týdnů napíše hudbu, která mu zajistí věčnou slávu a bude vyjádřením největších hodnot života. Recituje si verše latinského textu a ve spěchu klade na papír notu za notou. Nemá moc času. Některé části pro orchestr jen načrtne, nemůže se zdržovat rozepisováním jednotlivých hlasů. Hlavní party svěřil sopránu a altu, tenkrát zpívaných kastráty, melodie sólistů se vinou a připomínají dva pramínky slz, které stékají po Mariině tváři. Ale v pozadí Pergolesiho ztotožnění s Mariiným prožíváním Kristova utrpení je ještě něco jiného.

V roce 1732, měl tenkrát 22 let, potkal mladičkou Marii Spinelli di Scalea, dívku ze šlechtické rodiny. Oba se do sebe zamilují, byť Giovanni Battista není žádný urozený krasavec, navíc v dětství prodělal lehkou obrnu a na pravou nohu kulhal. Je to ale tajná láska, živená dopisy, které si mezi sebou vyměňují díky pochopení Mariiny komorné. Bohužel tento utajovaný vztah po dvou letech objevili Mariini bratři. Pro ně Giovanni Battista rozhodně nebyl ideálním ženichem, je to přece jen obyčejný muzikant a ti mívají hluboko do kapsy. Takže převezmou budoucnost své sestry do vlastních rukou. Najdou jí ženicha a nařídí, že se do tří dnů musí vdát. Nevadilo jim, že jejich kandidát by mohl být Mariiným dědečkem. Navíc na Pergolesiho pošlou nájemné vrahy. Přesně už nevíme, jak se Marii podařilo přesvědčit bratříčky, že místo svatby raději vstoupí do kláštera klarisek. Měla jen jednu podmínku: při jejích věčných slibech musí hrát Pergolesi. Tím mu zachránila život.

Uběhly další dva roky a už tak neduživý Giovanni Battista bojuje se zákeřnou chorobou. Má tuberkulózu. Do této situace přijde zpráva od rodiny Spinelli: Marie v klášteře zemřela. A ti, kteří ho nemilosrdně chtěli připravit o život, jej nyní prosí, aby se ujal hudby při jejím pohřbu. Tu noc tenkrát proležel na holé zemi a to mu na zdraví nepřidalo. Když se vrátí z Mariina pohřbu, ví, že musí jednat velmi rychle. Jeho Maria stojící pod křížem má tvář milované Marie, kterou pochovali, Mariina bolest je Pergolesim vnímána velmi intenzivně. Když komponuje, tak se modlí. Slova středověkého hymnu přesně vystihují, co sám prožívá. Juxta crucem tecum stare et me tibi sociare in planctu desidero… Spolu s biblickou Marií stojí pod křížem Kristovým, který rozpíná svou náruč nad každým lidský žalem. Závěr hymnu slovy Quando corpus… nevyjadřujejen formální křesťanskou naději po nebi, ale je to výraz jeho nejhlubšího a nejopravdovějšího přání: V prach až tělo rozpadne se dej, ať duše má se vznese v rajskou slávu nadhvězdnou. Amen.

16. března 1736 dopíše poslední notu a partituru zakončí slovy: Finis. Laus Deo. Konec. Chvála Bohu. Zmocní se ho horečka a přes veškerou starostlivou péči řeholních bratří nad ránem 17. března umírá. Bylo mu 26 let.

Budete-li mít chuť, přijměte pozvání k velkopáteční meditaci hymnu Stabat mater, jak jej zhudebnil Giovanni Battista Pergolesi. Český text hymnu najdete pod videem.

Stála Matka bolu plná
vedle kříže uplakaná
na němž visel její syn.
Duši bolem rozechvělou
hořkým žalem naplněnou
zranil meč až do hlubin.

Ó jak smutná, zarmoucená
byla ona požehnaná
Matka Syna Božího!
Plakala, žalem se chvěla
zbožná Matka, když viděla
syna v mukách pnícího.

Kdo by se za slzy styděl
kdyby Matku Páně viděl
bolestí tou sklíčenou.
Kdo by mohl meze smutku
vidět Páně svatou Matku
přebolestně zraněnou.

Pro zlé činy lidu svého
vidí Krista zmučeného
snášet bolest, hanbu, žal.
Vidí sladkou radost svoji,
kterak v přetěžkém svém boji
ducha Otci odevzdal.

Matko Páně, lásky zdroji,
ať zakusím bolest tvoji,
ať s tebou v zármutku dlím.
Dej, ať vroucí láskou vzplanu,
k svému Bohu, Kristu Pánu,
ať se jemu zalíbím.

Svatá Matko, rány jeho
v mukách na kříž rozpjatého
vtisknout v srdce moje spěj.
Na bolestech tvého Syna
jimiž smyta moje vina,
prosícímu podíl dej.

Dej mi s tebou zbožně lkát,
zmučeného litovat,
v žití každé hodině.
S tebou vedle kříže dlít
s tebou v slzách spojen být
žádám sobě jedině.

Panno Panen nejsvětější,
splň mi touhu nejvřelejší,
dej, ať s tebou stále pláči,
dej, ať s Kristem umírat chci,
v jeho mukách účast mám,
rány jeho rozjímám.

Zraněn láskou k tvému Synu
k jeho kříži ať se vinu
jeho krví očištěn.
Od věčné záhuby mě ochraň
Svatá Panno, mne se zastaň
v posledního soudu den.

Kriste, až můj život zhasne,
na prosby své Matky čisté
dej mi palmu vítěznou.
V prach až tělo rozpadne se
dej, ať duše má se vznese
v rajskou slávu nadhvězdnou.

Jidáš – vyvrhel, bratr a přítel

Jidáš – vyvrhel, bratr a přítel

Středa ve Svatém týdnu bývá označována jako „škaredá“, prý proto, že se Jidáš škaredil na Ježíše. Je pravda, že liturgie této středy přináší úryvek z evangelia podle Matouše (Mt 26,15-25), kde se o Jidášově business plánu hovoří. Máme ho zaškatulkovaného jako toho největšího padoucha, vždyť prodal Ježíše za třicet stříbrných. Dnes by to mohl být asi tak měsíční plat. A pak, když si uvědomil, co udělal, tak se oběsil. Jasný případ pro peklo. Přiznám se, že mi nikdy nešlo do hlavy, jak to, že si ho Ježíš vybral. Jak mohl udělat takovou „botu“? Jistě, ve hře je lidská svoboda a Jidáš může být chápán jako exemplární příklad, kam to vede, když se člověk vzbouří proti Bohu. Ale pořád s tím nekoresponduje ta zvláštní péče, kterou Ježíš o Jidáše má. Při poslední večeři mu podává omočené sousto, to je gesto vyznamenání, v Getsemanské zahradě ho oslovuje „Příteli!“. Vzhledem k Ježíšovu předvědění, co všechno se má stát, by bylo namístě spíše „Ty sketo!“

Bazilika sv. Marie Magdalény, Vézelay, Francie

Jistý vhled mi na to dal papež František, který několikrát, ať už v rozhovorech nebo promluvách, zmínil zobrazení Jidáše na hlavici sloupu v bazilice ve Vézelay, v jihovýchodní Francii. Tato bazilika zasvěcená sv. Marii Magdalské je jedním z výchozích bodů svatojakubské poutní cesty a její současná podoba je z počátku 13. století. Na jedné z hlavic najdeme dvojí zobrazení Jidáše. Je tam Jidáš jako oběšenec, se smyčkou kolem krku a vyplazeným jazykem. Na druhé straně je zobrazen Ježíš, který mrtvého Jidáše nese na ramenou. Dobrý pastýř vyšel pro ztracenou ovci a když ji nalezl, položil si ji na ramena a nese ji k svému stádu. Tedy i Jidáš mohl mít ještě šanci? Středověký sochař-teolog to zřejmě tak viděl.

Ale samozřejmě nebyl jediný. Vedle mainstreamové teologie, která s Jidášem učinila krátký pekelný proces, se u některých myslitelů objevují pokusy Jidáše „rehabilitovat“. Dominikánský kazatel Vincent Ferrerský (+1419) si v jedné promluvě dovolil dokonce vyjádřit hypotézu o možné touze Jidáše po odpuštění: protože se mu nepodařilo potkat se s Ježíšem po jeho zatčení, požádal o odpuštění v duchu a mohl být tím prvním, který se s Ježíšem dostal do ráje. Pilné uši některého z tehdejších posluchačů zajistily Vincentovi pozvánku před inkviziční soud. Nevíme, jak to tenkrát s výslechy dopadlo, nicméně se tento kazatel habilitoval mezi dominikánské svaté.

Papežem Františkem bylo také několikrát zmíněno kázání, které zaznělo o Zeleném čtvrtku 1958 v italské farnosti Bozzolo. Místní duchovní don Primo Mazzolari nazval Jidáše „naším ubohým bratrem, se kterým bychom měli mít slitování“. Mnohým to možná znělo a dodnes zní pohoršlivě, vždyť celé generace křesťanů jsme zvyklí vidět Jidáše podobně jako Dante Alighieri, který ho v Božské komedii odsoudil do nejtvrdšího devátého pekelného okruhu přímo do chřtánu Satana.

Don Primo Mazzolari (1890-1959)

Otec Primo má pravdu, když říká, že my se od Jidáše až tak moc nelišíme. Kolikrát my Ježíše zapřeme a za mnohem méně, než za měsíční plat: kvůli momentálnímu pohodlí, kvůli uznání od známých, kvůli vyhnutí se nepříjemnostem atd. Naše malé i větší zrady. Nemáme právo Jidáše odsuzovat, spíše ho můžeme považovat za svého bratra. Stojíme v rozpacích před tajemstvím zla, které objevujeme ve vlastních úmyslech a jednáních i kolem sebe. Kde se vzalo?

V evangeliu čteme, že se Jidáše zmocnil Satan. Zasévat nedůvěru, poškozovat dílo Boží, ničit obraz Boha v lidských očích i srdcích – to je dílo Satana. Proto Ježíš v olivové zahradě říkal: „Buďte bdělí a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ Jidáš byl možná pokoušen penězi, bohatstvím. Ale když viděl, kam Ježíše tato jeho touha po penězích přivedla, pálí ho těch třicet stříbrných v kapse a hodí je velekněžím pod nohy. Je si vědom toho, co udělal, je mu to líto, rád by to všechno vrátil zpět, ale nejde to. Zoufá si. Podle mnohých autorů je Jidášovo zoufalství tím největším hříchem. Vždyť Petr přece taky zradil. V našich podmínkách bychom se se zrádcem Petrem rychle rozloučili, Ježíš mu naopak svěřuje „celý podnik“. A Jidáš? Určitě litoval toho, co udělal, a když se nemohl s Ježíšem setkat kvůli davu, jde za ním jinak. Oběsí se.

A tady, ve smrti, se konečně setkává pastýř se ztracenou ovcí. Ježíš se potkává s tím, kterého i po zradě oslovil „Příteli!“ Tady nabývá nového rozměru Ježíšovo podobenství o ztraceném synu, na Jidáše můžeme aplikovat pro nás tak těžce pochopitelné podobenství o dělnících na vinici, kdy ti, co přijdou v poslední hodině, dostávají stejný díl jako pracující od rána. Tady totiž vůbec nejde o to, co dělá člověk a co si zaslouží podle našich měřítek, tady jde čistě o milosrdenství a lásku ze strany Otce a Hospodáře. Tak velkorysou, že je to v našich kalkulacích pohoršlivé.

Ano, je to taková teologické hypotéza, těžko kdo prohlásí Jidáše za svatého. Ale to nakonec není důležité. O Velikonocích nám v důsledku nejde o spekulaci o Jidášovi, ale o právě o tu ničím nezaslouženou lásku Boží a touhu, aby byl každý zachráněn, aby člověk našel opět ztracenou důvěru v Boha.

Požehnané Velikonoce, přátelé Ježíšovi! A mějte slitování s bratrem Jidášem!

o. P.

Domácí slavnost Zeleného čtvrtku

Domácí slavnost Zeleného čtvrtku

Pesachová večeře ve zjednodušené podobě

Večerní mše svaté na Zelený čtvrtek – Slavnosti památky večeře Páně – se letos ve velkém nemůžeme zúčastnit. Proto se dá tato situace využít jako příležitost připomenout si, jak to vlastně vypadalo při Ježíšově poslední večeři a z čeho se inspirovalo i naše slavení mše svaté. Jednalo se o tzv. sédér pesach – čili řád pesachové (pašijové) večeře – hlavní židovský svátek, který byl slaven v rodině. Protože se jedná o rodinou slavnost, večeři a zároveň bohoslužbu, může být inspirací, jak prožít právě večer Zeleného čtvrtku. Pesachová večeře, jejíž tématem je připomenutí vysvobození Židů z egyptského otroctví, angažuje všechny členy domácnosti, od nejstarších po nejmenší. Její podoba se v průběhu doby stále vyvíjela, nabídnutá verze je zjednodušená a vhodná pro rodiny s dětmi. Večeře má předem stanovená jídla i svůj specifický průběh (rituál). Předsedající (hlava rodiny) pronáší modlitby (černý tučný text), někdo další může číst komentáře (červený text).
Pro podrobný návod na slavení večeře si můžete stáhnout příručku: https://farnostkrumvir.cz/pesachova_hagada_s_detmi_text/

Co se vlastně bude jíst?

Nekvašené chleby – tzv. macesy, které jsou upečené z těsta bez kvasu. Nejjednodušší přípravou je zadělat těsto z pšeničné mouky a vody, hned vyválet tenké placky, propíchat vidličkou a upéct je v troubě. Celý proces by neměl trvat déle jak 18 minut, aby těsto nezačalo kvasit (kvašené těsto je v tomto případě symbolem nafoukanosti, hříšnosti). Chuťově zajímavější macesy upečeme z 0,5 kg pšeničné mouky, 1,5 dcl vody, 3 lžic olivového oleje a 2 lžiček soli. Lze přidat i rozmarýn. Peče se v troubě na 220°C, po upečení je možné je potřít olivovým olejem. Nekvašené chleby připomínají spěšný odchod Židů z Egypta, kdy jim nestačilo vykvasit těsto a pekli nekvašený chléb.

Karpas – zelenina: v podstatě kterákoliv kromě hořké (mrkev, paprika, rajče, vařené brambory, petržel apod.)

Maror – hořké byliny: hlávkový salát, čekanka, rukola, křen, apod. Připomínají hořkost otroctví.

Charosethustá hmota (omáčka) připravená z jablek, datlí, rozinek, ořechů a červeného vína. Připomíná hlínu, ze které Izraelité vyráběli cihly v Egyptě.

Zeroa – pečené maso s kostí. Původně jehněčí maso z beránka, zabitého v chrámě, dnes z důvodu neexistence chrámu používají Židé kuřecí nebo krůtí stehno.

Miska se slanou vodou – slouží k namáčení zeleniny a připomíná slzy otroctví a přechod Rákosovým mořem.

Víno – je symbolem slavnosti a slavení. Používalo se přírodní nedoslazované víno, pro děti lze použít sladkou ovocnou šťávu.

Současní Židé mají ještě na talíři vejce, které odkazuje na oběti v chrámu a symbolizuje i naději do budoucna. V Ježíšově době vejce součástí pesachové večeře nebylo.

Dále bude třeba připravit umyvadlo (mísu) s vodou a ručník na rituální očistu.

Pesachová večeře začíná zapálením svíce, přičemž opatrovat a vnášet světlo do rodiny bylo úkolem ženy. Po něm byl požehnán první kalich vína , který symbolizuje vyvedení z vnějšího útlaku. Následuje umytí rukou , které připomíná, že bychom měli i očistit i svá srdce, nejen ruce. Dále se jí zelenina jako symbol obnovy. Při tomto úkonu se recitují úryvky z Písně písní.

V dalším kroku se rozlomí prostřední maces, polovina se odloží na samotný závěr sederu jako tzv. afikoman – zákusek. To připomíná, že si člověk má umět něco odříct. Děti se snaží během večeře tento kousek chleba schovat a rodiče si jej musí poté vykoupit drobnými dárky.

Nato se naplní druhý kalich vína, ale nepije se. Teď se jedno z dětí (zpravidla nejmladší) zeptá čtyřmi otázkami na to, co je vlastně na této noci zvláštního. A předsedající (otec rodiny) odpoví a čte Hagadu, tedy příběh o vyvedení z Egypta. Jako názorné ukázky k vyprávění slouží i potraviny na talíři, každá z nich připomíná něco z dávného příběhu. Poté, co se společně zazpívá chvalozpěv o vyvedení z Egypta, se vypije druhý pohár vína. Tomuto poháru se říká pohár vysvobození.

V další části předsedající požehná další maces, rozláme jej a pošle všem u stolu. Při tomto gestu Ježíš řekl: „Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělo, které se za vás vydává.“ Potom se jí hořké byliny s charosetem a zkombinuje se tak hořká a sladká chuť. Podobnou chuť má takzvaný Hillelův sendvič, kdy se na maces namaže charoset přidávají se hořké byliny.

A teprve nyní začíná večeře, při které se sní pečené maso a všechny přílohy. Během večeře je možné vypít další kalichy vína, které se ovšem do sédéru nepočítají.

Po večeři následuje afikoman, zákusek z nekvašeného chleba, který jsme si odložili na začátku večeře. Hlava rodiny afikoman hledá, nápovědu si od dětí může „koupit“ za drobné dárky. Po tomto zákusku by se nemělo už nic jíst, chuť nekvašeného chleba má zůstat v ústech. Nalije se třetí pohár vína, který symbolizuje vykoupení a předsedající pronáší modlitbu po jídle. Po jeho vypití poháru se nalije poslední pohár vína a zpívá se halel, tedy žalmy 116, 117, 118 a 136. Pak se účastníci pozdraví s nadějí slavení příští paschy v Jeruzalémě a předsedající požehná poslední kalich. Zde pravděpodobně zazněla Ježíšova slova „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ Zpívají se písně a celá večeře končí.

Tradiční seder má tedy čtrnáct součástí, každá má svůj název:

1) kadeš – posvěcení večera, první přípitek
2) urchac – mytí rukou
3) karpas – jedení zeleniny
4) jachac – rozlomení macesu
5) magid – vyprávění příběhu o exodu, druhý přípitek
6) rachca – druhé mytí rukou
7) moci maca – požehnání a jedení macesu
8) maror – jedení hořkých bylin
9) korech – jedení charosetu
10) šulchan orech – slavnostní večeře
11) cafun – jedení afikomanu
12) barech – požehnání po jídle, třetí přípitek
13) halel – chvalozpěv, čtvrtý přípitek
14) nirca – zakončení sédéru písněmi

K zapamatování správného pořadí jednotlivých částí používají Židé píseň:

Slavení Paschy předchází důkladná příprava a úklid. Uklízí se a dům se vedle špíny a nepořádku čistí také od všeho, co je kvašené nebo obsahuje kvas. Během svátků se nejí a nepije nic kvašeného, peče se zvláštní nekvašený chleba, macesy. Kvas je v Bibli často symbolem hříchu, zla a sklonu ke zlému. Odstranění kvasu je proto znamením očištění a posvěcení života, touhy po životě, který se líbí Bohu.

Pro podrobný návod na slavení večeře si můžete stáhnout příručku: https://farnostkrumvir.cz/pesachova_hagada_s_detmi_text/

K inspiraci ještě několik židovský písní, texty a noty najdete v příručce.

Hevenu shalom alejchem – děti znají z náboženství… 😉

Ještě flashmob verze:

Jevarechecha hašem micion – Ať ti požehná Hospodin ze Siónu:

Ose shalom bimrováv – Ten, který tvoří pokoj:

Hatikva – Naděje (hymna státu Izrael):

Něco z repertoáru tzv. mesiánských Židů – příslušníků židovského národa, kteří zachovávají židovské zvyky, ale zároveň věří v Ježíše jako Božího syna a přijímají křest. Židovská zpěvačka Sarah Lieberman: Gadol Adonaj.

Květná pašijová neděle

Květná pašijová neděle

O Květné neděli bývá bohoslužba zážitková: žehnají se „kočičky“, koná se průvod, zpívají se pašije. Protože není možné se toho všeho účastnit, nabízím alespoň malý příběh: 

Za hradbami jednoho velkého města rostla mladá palma. Radostně se vzpínala ke slunci a potřásala nádherně zelenými listy. Byla hrdá na svou hustou korunu a bylo víc než jisté, že s ní vyroste krásný a mohutný strom. Jenže jednoho dne zaujala jistého Ben Sadoka, který rád ničil, co bylo krásné. Vzal těžký kámen a posadil ho do koruny stromu. Pak se zlověstně ušklíbl a pokračoval v cestě. Mladá palma se otřásla, naklonila a pokusila se těžkého břemene zbavit, ale marně. Kámen v koruně pevně seděl. Ať se snažila sebevíc, neměla dostatek síly, aby ho shodila. Rozdrásala tedy půdu, zanořila se kořeny do země, a jak jen to bylo možné, pokusila se tíhu ustát.

Jelikož nemohla růst do výšky, zapouštěla kořeny stále hlouběji, až narazila na nejspodnější vodní proud. Svěží voda palmu vyživovala a posilovala a té se pak podařilo vytlačit korunu i s kámenem tak vysoko, že žádný strom její korunu nestínil. Voda z hlubiny a slunce z výšky proměnily mladý strom v palmu vskutku královskou. Každý rok se u ní objevil mladý muž, který vylezl až do její koruny a mačetou osekával spodní dlouhé listy. Bolelo to, ale palma věděla, že tak tvaruje její krásnou hlavu. Listy pak většinou ležely na zemi, až je cestáři sebrali a spálili v ohni.

Tentokrát ale palma s údivem sledovala, jak se pod ní sbíhají lidé a z hromady useknutých listů vytahují každý po jednom a stojí a mávají kolem cesty. Protože byla nejvyšším stromem v okolí, dobře si všimla skupinky několika lidí, která doprovázela mladého muže jedoucího na oslátku. Když se blížil, kolem cesty stojící lidé mávali jejími listy a volali: „Hosana! Hosana! Sláva buď synu Davidovu. Hosana!“ Palma byla překvapená. Že by to byl nový král? Pak si ale všimla, že muž jedoucí na oslátku nezdraví lidi těmi velkými královskými gesty, že se dívá každému do tváře a že se dlouze zadíval i na návrší, kde stávaly kříže popravených zločinců.

Průvod už pomalu mizel a volání „Hosana!“ sláblo. A palma se za nimi dívala: „Nebudeš to mít lehké, mladý králi,“ pomyslela si palma, „s lidmi to nikdy není lehké.“ Věděla o tom své. Ale také věděla, že naložené břemeno posiluje a že k vítězství a skutečné slávě nevede jiná cesta než skrze těžkosti a mnohdy velké trápení. „Buď silný, králi,“ zašeptala palma na rozloučenou.

Pašije – čili čtený nebo zdramatizovaný příběh Ježíšových posledních dní daly jméno i této neděli. Abychom o ně nepřišli, nabízím nejslavnější zpracování Matoušových pašijí Johannem Sebastianem Bachem: Pašije podle sv. Matouše.

Nebo se můžete podívat na sestřih pašijové hry Co se stalo s Ježíšem z loňského roku. Mimochodem, iniciátorem těchto pašijových her ve Žďáru nad Sázavou byl bývalý kloboucký farář o. Ervín Jansa.

Případně se můžete podívat na dnes již klasické dílo textaře Tima Riceho a skladatele Andrewa Lloyda Webbera z roku 1969 Jesus Christ Superstar v podání „Compagnia della Croce del Sud“ ze Salerna z roku 2016. Nejde o pašije v pravém slova smyslu, ale Ježíšův příběh je vyprávěn z pohledu apoštola Jidáše.